Nesnesitelná lehkost krétského bytí

Celý to bylo docela bláznivý. Ani jeden jsme původně neměli s kým jet, a tak domluvit se a vyrazit spolu, se nabízelo. Luky ani já jsme ale byli buď vytížení nebo líní nebo líní. A tak jsme nic dopředu neplánovali. První den dovolené vycházel na sobotu, a tak si dopoledne voláme. Kam teda pojedem? Větší „last minut“ to ani nemohl být. Hodinu jsme se spolu u telefonu probírali internetem, až jsem rezignovala. Kašlem na to. Tak nikam nejedem, už je mi to fuk. A pak mi zavolal zpátky. Něco našel. Jestli mi neva Kréta. V ideální termín, za ideální prachy. Kdo by řekl ne…

Takže jsme tam vyrazili. Temně modré průzračné moře, miliony olivovníků, koček a řeckých váz. A jídlo. Skvělé jídlo a atmosféra. Ale pro mě taky nová zkušenost, pokud jde o světlo.

Občas jsem zapomínala snížit víc clonu, ale i když jsem clonila maximálně, nebylo to sem tam dost. Krétské sluníčko bylo tak žhavé, že mi do fotek vypálilo nepříjemné světlo. Pláže a mořské pěny mi z filmu vyžralo. Byla to pro mě další zkušenost, protože příště se vyzbrojím jiným typem filmu a také budu s foťákem zacházet jinak. A tak je to správně. Poučím se snad časem. 🙂

« z 2 »