Kdo mě zná, ví, že se děsím dětí, závazků, prostě veškeré zodpovědnosti ohrožující svobodu jedince. Přesto se mi ale daří fotit svatby a ani se neušklíbat, nepronášet jízlivosti a sarkastické poznámky. Dokonce mě někde sem tam i dojmou. Byla to Právě Bára, kdo se mnou jako první prošel focením svatby. Vdávala se v Panenském Týnci, v nedostaveném kostele a já si prvně vyzkoušela cvakat tak velkou akci na Zenit.
Jak se zdá, s Bárou je to nejedno poprvé. Když mě požádala o pár fotek těhotenského bříška, říkala jsem si, jestli to zvládnu. Ne vyfotit, ale upřímně, těhotenské břicho mě dost děsí a na rovinu říkám, že se mi při pohledu na něj vybavuje jedna scéna z filmu Vetřelec. No, ehm. Přesto jsem na to kývla. Řekla jsem si, že nebudu srab a budu prostě profesionál.
Hned první problém byl, že to hlavní, kvůli čemu jsme to celé dělaly, byly fotky ve vaně plné kytek. Od začátku mi bylo jasné, že se svým objektivem se do maličké koupelny nevejdu. Většinu focení jsem tedy obstarala na digitální zrcadlovku, kterou jsem s sebou přesně z toho důvodu měla. Na film jsem cvakla z vany pár snímků pro jistotu, a pak jen procházku venku. Světe div se, všechno tak nějak dobře dopadlo. A já to přežila úplně v klidu… Digitál sem nahrávat nebudu, to se na analogový web nepatří, ale těch pár procházkových, proč ne. 🙂