Za cestu do Španělska je nutné přiznat všechny kredity Karolí. Jen chvíli předtím jsem se vrátila z francouzského Nice a byla jsem vyloženě líná cokoli vymýšlet. Karolí se projevila jako master organizátor. Zařídila letenky, ubytko, půjčila předem auto. A hlavně, vybrala geniální lokaci. 

Do Španělska jsme jely na čtyři dny. První část výletu jsme strávily v Albarracínu, kam jsme jely po příletu cca dvě hodiny autem. Druhou část pak ve Valencii, kde jsme zůstaly druhé dva dny a později odsud odlétaly.

Po pravdě, v Albarracínu se mi líbilo nejvíc. Bylo to neuvěřitelné místo. Celé město působilo jako středověká zřícenina. Kdo ví jak mám ráda hrady, musí tušit, že jsem byla v sedmém nebi. 

Každá ulička, každé zákoutí, každý kámen tam dýchá historií. V uličkách je stín a s padajícím šerem se rozsvěcí lampy s teple zabarveným světlem které i díky načervenalým zdem celého města propůjčují místu další odstíny tajemna. Navíc, každý kout nabízí neuvěřitelné výhledy. Celé městečko je totiž v kopci a pokud ho chcete prochodit, určitě počítejte se šplháním do kopců a šlapání po spoustě kamených schodů. Není to extra vyčerpávající, ale myslím, že po každé procházce městem jsme byly celkem uťapkané.

Uličky, které jsem všechny prochodily, byly poměrně prázné. Cestovaly jsme v polovině září a v městečku aragonského království strávily čtvrtek a pátek, tedy možná náhoda, že jsme se vyhnuly davu. 

Nedokážu v tomhle místě doporučit žádný podnik, protože jsme nakoupily v místním obchodě a jedly po vlastní ose, byť to obnášelo i taková úskalí jako nakrájet rajče či avokádo kreditkou. 

Co bych ale chtěla dodat, při courání ulicemi jsme cítily vůni z několika restaurací a při večeru posedávali venku lidé s vínem a jídlem a mělo to kouzlo. Kdybychom zůstaly o trochu déle, asi bychom zkusily Rincón del Chorro, kde se nám to zdálo i podle lístku celkem sympatické. Bylo to skryté nahoře v uličkách a venku byla malá kamená lavice. Narazili jsme na jediné živé místo ve městě a tím bylo náměstíčko Plaza Mayor, na kterém bylo dřevěné lešení asi na divadelní představení a ochozy pro diváky. V rohu náměstíčka směrem do uličky Calle del Portal de Molina byl maličký bar, kde se bavili a popíjeli na rozložených stolech a židličkách patrně hlavně místní.

Ačkoli počasí nám předpovídali na celý španělský pobyt nic moc a plavky jsme prakticky nevytáhly, nenapadlo nás, že Albarracín bude jako městečko v horách ještě o trochu chladnější. Je sice jen dvě hodinky autem od Valencie, ale za to mnohem výše. Přes nevlídnou předpověď jsme zachytily i slunce a jeho západ. Asi je zbytečné dodávat, jak super to bylo.

V pátek jsme během dopoledne udělaly malý výlet na okolní kopce k trochu odstrčené kapličce Ermita del Carmen, která je tedy ve skutečnosti gotickou poustevnou ze 13. století, údajně nestarší v regionu. Výhled na město byl odsud asi nejlepší ze všech míst, kde jsme byly.

Také jsme prozkoumaly Torre del Andador, věž a její okolní hradby, které se tyčí na vrcholku nad městem. Ještě o kousek výše za hradbami jsme pak omrkly rozpadlé staré domečky mezi kamením a zídkami sotva k povšimnutí.

Víc jsme se nezdržely a vydaly se objevovat trhy, kavárny a atmosféru Valencie, které najdete i s fotkama tady: VALENCIE ➡️

Fotky jsou ve skutečnosti barevnější, co si budeme… asi by to chtělo lepší scaner, který nežere barvy… 🙄🤷🏻‍♀️